Broušení skla
Jedním z nejvýznamnějších center tohoto řemesla se staly blízké Brodce u Kněžic. Zdejší brusírna byla založena v roce 1871 v prostorách starého vodního hamru. Surové polotovary určené k dekorování se původně dovážely z nedaleké karlínské huti. Po zrušení zdejších skláren se musela brodecká brusírna přeorientovat na nové dodavatele. Surovinové zázemí našla v jiných tehdy prosperujících sklářských podnicích na Vysočině – sklo se začalo dovážet ze vzdálenějších hutí v Antonínově Dole, Dobroníně a Janštejně.
Zdejší brusírna neustále zvyšovala úroveň své produkce a později zde bylo zavedeno technologicky také pokročilé chemické leštění olovnatého skla prováděné za pomoci kyselin. V roce 1939 se brodecká brusírna definitivně spojila se sklárnou v Antonínově Dole. Po historických zvratech v roce 1948 prošel podnik znárodněním. Přes všechny politické i hospodářské proměny 20. století zůstala tradice brodeckého broušení skla živá a její provoz byl definitivně ukončen až v roce 2004. Přímo v Kněžicích se nacházela brusírna Aloise Poláka, která prošla v roce 1946 procesem znárodnění.
Dalším významným centrem broušení skla v regionu se stalo Dolní Smrčné. V roce 1906 zde v budově bývalé Bučkovy perleťárny vznikla brusírna skla firmy Václav Anděl a synové. Podnik se rychle rozrůstal a k hlavnímu závodu brzy přibyl ještě další prosperující provoz v nedalekých Bítovčicích. Produkce obou dílen se zaměřovala především na luxusní olovnaté sklo, které si získalo velké renomé v zahraničí – hlavním exportním artiklem byl vývoz na náročný trh do Velké Británie. Zlom však přinesla velká hospodářská krize ve 30. letech 20. století, která firmu donutila kompletně přeorientovat odbyt na domácí trh. Brusírna patřila k významným regionálním zaměstnavatelům. Již ve svých počátcích dávala obživu 37 pracovníkům, převážně z Dolního Smrčného a Panské Lhoty. Na vrcholu svého rozmachu kolem roku 1930 zaměstnával smrčenský provoz 57 brusičů a dalších zhruba 50 lidí pracovalo v bítovčické pobočce. Válečná léta však přinesla útlum; v roce 1940 klesl počet zaměstnanců na 35 a pracovalo se pouhé dva dny v týdnu. Po únoru 1948 byla brusírna znárodněna. V rámci následné centralizace průmyslu byl zdejší provoz utlumen a následně začleněn pod národní podnik – sklárny v Dobroníně. K definitivnímu zániku zdejší brusírny došlo v 90. letech 20. století.
Za zmínku stojí rovněž malá brusírna v Přísece. Ta byla v průběhu první třetiny 20. století přestěhována z jihlavské Pančavy a ve zdejší dílně zaměstnávala 10 brusičů. Její samostatný provoz definitivně ukončil rok 1951, kdy byla znárodněna a posléze pro nerentabilnost zrušena.
Viktor Wölfl (1933–2016) a jeho celoživotní příběh se sklem
Životní cesta sklářského mistra Viktora Wőlfla se začala psát 28. května 1933 v Lukách nad Jihlavou, které zůstaly jeho domovem po celý život. Řemeslné základy získal v roce 1951, kdy se vyučil brusičem skla. První cenné zkušenosti v oboru sbíral ve vyhlášených sklárnách Bohemia v Antonínově Dole. V roce 1969 nastoupil do Okresního průmyslového podniku Jihlava, kde zpočátku působil v Jihlavě a následně na přidruženém pracovišti v Dolním Smrčném. Broušení skla pro něj nebylo pouhým zaměstnáním, ale především celoživotním posláním, v němž naplno uplatnil svou mimořádnou zručnost, pečlivost a cit pro detail.
Profesní dráhu Viktora Wőlfla neukončil ani odchod do penze. V roce 1992 se vydal na samostatnou dráhu a založil vlastní firmu zaměřenou na broušení skla, kterou úspěšně vedl přibližně dvacet let. Za tuto dobu vtiskl své práci osobitý, snadno rozpoznatelný charakter a vybudoval si uznávanou značku. Významným milníkem a oceněním jeho tvůrčího přístupu bylo získání patentu na vlastní dekor, který propojoval tradiční řemeslnou zkušenost s autorským výtvarným pojetím.
Díky vysoké estetické a řemeslné úrovni překročily výrobky Viktora Wőlfla hranice České republiky. Svá díla s úspěchem prezentoval na výstavách a přehlídkách v Rakousku, Německu, Švýcarsku, Nizozemsku a na Slovensku. Svým mistrovstvím, kterému aktivně zůstal věrný až do svých osmdesáti let, tak získal mezinárodní ohlas a stal se hrdým ambasadorem tradičního českého sklářského řemesla v zahraničí.