Dějiny sklářské výroby na Brtnicku od 19. století do současnosti
Majitel zdejšího panství, Antonín Oktavián II. kníže z Collalto a San Salvatore, si totiž usmyslel, že pro energeticky náročný provoz pecí využije právě zdejší hluboké lesy s hojnými zásobami dřeva. Sklárna s přilehlou dělnickou kolonií, potokem i celým údolím získala jméno Karlín (Karlínská sklárna) na počest Antonínovy manželky Karolíny Marie Anny kněžny z Collalto et San Salvatore, rozené Apponyi de Nagyappony.
Provoz byl slavnostně zahájen v roce 1838. Huť se od počátku zaměřovala na tabulové a duté sklo, přičemž v jejím areálu – jemuž dominoval patrový dům přezdívaný zámeček – stála zpočátku pouze jediná oválná tavicí pec. O výrazný rozkvět podniku se zasloužil zkušený sklářský mistr František Zopf. Ten předtím v letech 1813 až 1837 úspěšně vedl huť v Janovském údolí u Slavonic, a bezprostředně po jejím zániku tak mohl své bohaté zkušenosti i řemeslnou tradici přenést právě sem. Pod jeho vedením nová sklárna rychle vzkvétala a přinesla nebývalé oživení a prosperitu celému zdejšímu regionu, přičemž brzy náležela mezi jeden z největších sklářských provozů v širokém okolí.
Slibný rozvoj podniku však postupně narazil na limity přírodních zdrojů. Klíčovým problémem se stal kritický nedostatek dřeva v okolních lesích, ruku v ruce s komplikovanou logistikou a váznoucí dopravou. Sklárna nedokázala včas reagovat na technologický pokrok a přejít na efektivnější způsoby vytápění pecí. Osud Karlínské sklárny se definitivně naplnil v roce 1886, kdy její provoz – tehdy v nájmu podnikatele Antonína Boka – nadobro utichl. Uzavření hutě zasadilo regionu těžkou ránu; samotný Opatov se posléze řadu let potýkal se značným úbytkem obyvatel, jehož počet klesl přibližně o 400 osob.