RADOSTÍN NAD OSLAVOU, farní kostel sv. Bartoloměje
Nejvýznamnější historickou stavbou dnešního Radostína a současně jedinou výraznější památkou, evidovanou v rámci státního seznamu nemovitých kulturních památek, je areál farního kostela sv. Bartoloměje. Jeho stavby jsou nepřehlédnutelné, a to i přesto, že je dnes zčásti zastiňuje moderní objekt víceúčelového domu v centru někdejšího náměstí. Využívají vyvýšenou část radostínské návsi. O jejich dominantnost se však zásadně zasazuje především přítomnost vysoké hranolové věže, užívané jako vstupní brána na někdejší hřbitov kolem kostela. Jejím přítomnost zde není v regionu ničím výjimečným, obdobné věže spatřujeme také ve Velké Bíteši a Osové Bítýšce, případně v sousedním Pavlově. Ve všech uvedených případech souvisí s pevnostní funkcí tamního kostela, která je však v Radostíně rozvinuta do výraznější a mnohem starší varianty. Předtím, než se budeme věnovat stavebním proměnám kostela, jeho prvotní podobě, stáří a původu, zmíníme si těch několik málo písemných zmínek, které se o jeho budově konkrétněji zmiňují. Archívní zprávy, týkající se vývoje radostínské farnosti, si přiblížíme v následující kapitole, zde se omezíme na informace, zachycující nejstarší dějiny, podobu a proměny vlastní církevní stavby. Přestože původ radostínského kostela je mnohem starší, do povědomí vstupuje ponejprv teprve roku 1377. Tento doklad je důležitý nejen jako zmínka existence zdejší sakrální stavby, ale jednoznačně také spojuje náš Radostín s významnými brněnskými patricii a rychtáři druhé a třetí čtvrtiny 14. století. Ve společnosti radostínského vikáře Oldřicha se objevuje také Heicman (Heinrich), bednář „de Radostin“, měšťan brněnský. V jaké společenské pozici se radostínský farář v druhé polovině 14. století nalézal, nevíme. Z pozdějších zpráv však víme, že Oldřichův následovník byl šlechtického původu a měl vztah k Loukovicím na jižním Třebíčsku. Alespoň v roce 1381 postupuje Mikeš, plebán z Radostína, své sestře Anně půllán ve vsi Hluboké a jiný půllán v Loukovicích. Tentýž Mikeš, respektive Mikuláš, je zmíněn již dříve, ovšem bez blízkého vztahu k Radostínu. V roce 1358 získává spolu se svým bratrem Peškem dvůr ve Vícenicích od sester Anny, Kačky a Alžběty. Další zmínky o osobě radostínského kněze Mikeše chybí. [1]
Patronátní právo kostela v Radostíně nezachycuje žádný ze zápisů v zemských deskách v průběhu druhé poloviny 14. století. Pouze text listu z roku 1390, jehož prostřednictvím prodává Zikmund z Myslibořic svůj díl majetků na severním Meziříčsku Janovi z Meziříčí, dokládá mimo jiné také patronátní právo radostínského kostela. Z toho je zřejmé, že kostel náležel v předchozím období k myslibořické části městečka, jejíž rozsah a podoba nám však zřejmě již trvale zůstanou utajeny.
O tři roky později vypuká vleklý a již v předchozím období se dílem projevují spor o patronátní právo některých kostelů na Křižanovsku, které měl darovat již v roce 1239 šlechtic Přibyslav z Křižanova starobrněnskému špitálu, posléze spravovanému řádem johanitů. Ti také začínají od počátku 14. století hájit svá majetková práva v oblasti Vysočiny, kde vlastnili i některé vsi u Křižanova. Zde však již od poloviny 13. století „vládne“ jiná církevní instituce – žďárští cisterciáci, jejich práva a majetky rovněž sahají do oblasti Křižanova. Některé zdejší vesnice jsou v důsledku předchozího vývoje majetkově a právně rozděleny, pravý stav věcí a statků však není dosud plně objasněn a je značně nepřehledný. Z toho důvodu musí například ještě před polovinou 14. století v Obyčtově dojít k novému rozdělení „občinské“ půdy. Práva na Obyčtov kromě johanitů a cisterciáků vznášejí také Lichtenburkové. Spory o církevní patronát, započaté ojedinělými stížnostmi již ve třicátých letech 14. století a plně rozvinuté v jeho závěru, byl urovnán teprve v prvních letech 16. století postoupením johanitských patronátů na Křižanovsku žďárskému klášteru. [2]
Z dokumentů z tohoto sporu, především z mandátu zábrdovického opata Jaroslava ze Šelmberka, zjišťujeme, že Radostín tehdy náležel k rozsáhlému děkanství se sídlem ve starobylém Tasově. Působení tohoto děkanátu bylo na jihu ohraničeno řekou Jihlavou na Náměšťsku, na severu sahalo až Novému Městu na Moravě. Vlastní okolí Žďáru náleželo k pražské diecézi, až do počátku 17. století tvořila totiž tamní českomoravskou hranici řeka Sázava, klášter tak patřil až do úprav hranic za kardinála Františka Ditrichštejna do Čech. [3]
V dalších letech jsou zprávy o radostínském kostele, respektive zdejší církevní správě, pouze velice skromné a spíše nahodilé. Před polovinou 15. století je zdejší patronát uveden při prodeji meziříčského zboží Jiřím Strážnickým z Kravař Janovi staršímu z Lomnice. Stejný dokument zachycuje existenci i dalších kostelů v blízkém okolí – v Novém Veselí, Ostrově nad Oslavou, Pavlově, Dolních Borech a Mostišti. Konkrétnější zmínky však zápis v zemských deskách neposkytuje. [4]
Konec středověku a první století raného novověku je nejen v případě radostínského kostela, zdejší farní správy, ale i vlastního městečka spojen s naprostou absencí jakýchkoliv písemných dokladů. Augustin Kratochvíl připomíná na počátku 20. století doklad z roku 1572, kterým měli obdržet zdejší členové Jednoty bratrské výsadu o „radostínském kostelíku“. Odvolává se přitom na blíže neupřesněné tvrzení historika Antonína Gindelyho, který se v 19. století hlouběji věnoval dějinám této církve. Ve skutečnosti tento údaj přebírá nejspíše z církevního místopisu Gregora Wolného z roku 1860. Podrobnější zdroje však hovoří výslovně o „radostickém kostelíku“, tedy o drobné svatyni ve vsi Radosticích, tehdy na prštickém panství nedaleko Ivančic, známého bratrského centra předbělohorské Moravy. Radostickým bratřím dovolil v říjnu uvedeného roku majitel panství Jan Šembera Černohorský z Boskovic, aby bratři z Ivančic sloužili ve zdejším kostele, který byl tehdy pustý, bohoslužby ve své víře. Tedy nikoliv Radostín, ale Radostice. Tím je možno vyloučit bratrskou Jednotu z raně novověkých dějin Radostína a nastínit konfesní situaci v závěru 16. a první čtvrtině 17. století, tedy před sjednocením veškeré církevní moci v rukou katolíků. [5]
Nahodilé zprávy dokládají správu radostínského kostela po celou druhou polovinu 16. století luterány. V roce 1554 se zde připomíná nekatolický kněz Jan Kroupa, který sem přišel z Tasova. V sedmdesátých letech spravoval zdejší kostel kazatel Martin Sperocius, roku 1581 jistý Michek a v roce 1594 se zde připomíná luteránský kněz Jan. V té době se již začínají projevovat první snahy o posílení katolické konfese v oblasti Vysočiny. na počátku devadesátých let 16. století se dosavadní klášterní panství žďárských cisterciáků stává lenním statkem olomouckého biskupství. Tato změna je spojena s počátky rekatolizace klášterních statků. Posléze se tyto snahy přenáší i na okolní panství. V roce 1595 byl na radostínskou faru dosazen katolický kněz Martin Matheid, který zde však příliš dlouho nevydržel a již v roce 1597 se uvádí ve Fryštáku. Zdejší nekatolické prostředí a silně zakořeněné luteránství zřejmě neskýtaly vhodné podmínky k upevnění katolické víry. Roku 1616 je jmenován v Radostíně farář Jakub Drašovský. Tehdy již náležel patronát radostínského kostela olomouckému biskupství, tedy přímo kardinálu Františku z Ditrichštejna. Ten již tehdy vlastnil sousední žďárské panství. Tamní starobylá klášterní komunita byla krátce před tím zrušena, konventní budovy byly přestavěny na zámecké obydlí. S osobou kardinála Ditrichštejna je spojen rozsáhlý ekonomický rozvoj žďárského panství, negativa jeho působení zde však můžeme sledovat v tvrdém boji proti nekatolíkům. Získání patronátních práv většiny okolních statků umožnilo Ditrichštejnovi rozvinout rekatolizaci v plné šíři a vymýtit luterány z blízkého okolí svých majetků. Patronátní právo kostelů ve Velkém Meziříčí, Radostíně i dalších na meziříčském a jaroslavickém panství Ladislava Berky z Dubé získává kardinál od tohoto šlechtice v září roku 1609. Tehdy se tak může naplno rozvinout konfesní očista Radostínska, která vyvrcholila nástupem již zmíněného Jakuba Drašovského či Drašovia na radostínskou faru. [6]
Drašovský se v Radostíně usadil dlouhodobě. Úspěšně se zde zhostil i pobělohorských změn a působil zde až do své smrti roku 1640. Z dalšího období se dochovala celá řada jmen radostínských kněží, ovšem pro bližší poznání dějin zdejšího kostela není jejich výčet příliš důležitý.
V roce 1662 byl vyhotoven podrobný popis velkomeziříčského děkanství v rozsahu, jak bylo utvořeno v rámci pobělohorských změn. Toto děkanství do značné míry korespondovalo s někdejším tasovským děkanátem, jehož rozsah ještě výrazněji překračovalo. K Meziříčí tehdy náležely kostely a fary, ohraničené na západě Kamenicí u Jihlavy, na východě pak Bystřicí nad Pernštejnem, která spolu s Novým Městem na Moravě současně tvořila i severní hranici správního území. Na jihu sahalo děkanství až k Náměšti nad Oslavou. Zabíralo tak značně rozsáhlé území ve východní části Vysočiny. Vizitace zachytila kromě základního mobiliáře kostela a rozsahu jeho farní správy také, a to je pro naše účely podstatné, i základní podobu kostela, fary a jejich nejbližšího okolí. Je nutno poznamenat, že tyto popisy jsou podmíněny specifickým účelem a tedy neposkytují všechny informace, které bychom dnes požadovali. Přesto jsou však cenným pohledem na podobu obou základních církevních objektů – kostela a fary před jejich barokními úpravami. Zachycují tak zmíněné stavby v jejich většinou ještě středověké podobě, která v dalším období v četných případech zcela zaniká, případně výrazně ztrácí svůj dosavadní vzhled.
Radostínský kostel, zasvěcený již tehdy sv. Bartoloměji, byl po polovině 17. století podle popisu zastřešený, s okny a dveřmi. Obsahoval tabernákl, ovšem relikviář chyběl. Křtitelnice byla umístěna po straně kostela. Velký oltář byl zasvěcen sv. Bartoloměji, jak by se dalo také usuzovat z vlastního zasvěcení. Po stranách se nalézaly další dva oltáře. V sakristii bylo umístěno běžné kostelní vybavení, nutné pro výkon bohoslužeb.
Kolem kostela se rozkládal hřbitov, jehož součástí byla také kostnice. Zvonice byla umístěna nad vstupem na hřbitov, byla pevně stavěná a nesla trojici zvonů.
Farní budova, jak výslovně uvádí vizitace, je „těžko hodna takového pojmenování“. Tím chtěl autor vizitace zřejmě vyjádřit její stavebně neuspokojivý stav, způsobený nejspíše předchozí válečným obdobím, které stavebním podnikům příliš neprospívalo. K faře náležel jeden lán polí a dvě zahrady. Farské louky poskytovaly osm fůr sena. Ke zdejší farnosti náležely v šedesátých letech 17. století kromě vlastního Radostína ještě vsi Krásněves, Kotlasy a Pokojov. Kotlasy však zčásti náležely také ke kostelu v Ostrově, tehdy již filiálnímu ke kostelu v Novém Veselí, kam patřila i Kněževes. [7]
V dalších letech dějiny radostínského kostela poněkud stagnovaly, respektive nevykazují významnější události a změny, které by se projevily v jeho osudech a především stavebních proměnách. Teprve v sedmdesátých letech 18. století dochází k významnému kroku, který přivedl kostel do jeho nynější podoby, ale jenž současně vyvolal řadu zmatených indicií a omylů, které až do dnešní doby přinášejí k původní podobě kostela silně zkreslené a naprosto mylné informace. Zde výklad dějin radostínského chrámu pozastavíme a nastíníme si dosavadní názory na stáří, podobu a charakter dnešní kostelní stavby.
Snad nejrannější zápis o podobě a vývoji kostela nacházíme v církevním místopisu Gregora Wolného z šedesátých let 19. století. Autor zde výslovně uvádí, že kostel, stojící na obezděném hřbitově, byl v roce 1779 až na sakristii celý nově vystavěn. Po této přestavbě měl být 14 sáhů dlouhý a 6 sáhů široký, dlážděný čtvercovými kamennými dlaždicemi, klenutý a přikrytý pálenou krytinou. Podobně ve stručnějším rozsahu zmiňuje Wolný svůj názor na původ radostínského kostela již dříve, ve svém místopisu historické Moravy z roku 1846. Wolného využívá také častokrát zmíněný autor místopisu velkomeziříčského soudního okresu Augustin Kratochvíl, který jeho údaje nekriticky přebírá a rozvádí je v až nereálné podobě. Přes Wolného dataci přestavby do roku 1779 klade Kratochvíl úpravy do let 1769 až 1771 a tvrdí, že starý zbořený (?) kostel byl pouze dřevěný, a to s výjimkou dodnes dochované sakristie. Odvolává se přitom právě na Wolného, který ovšem o dřevěné povaze předešlého kostela ani v jednom z případů nehovoří. [8]
Veškeré další práce, které se otázkou původu a vývoje dnešního kostela sv. Bartoloměje v Radostíně zabývaly, ať již cíleněji, nebo pouze okrajově, vždy nekriticky a bez jakýchkoliv pochyb přebírají Kratochvílův historický nástin stavebních proměn objektu. Zcela mimo jakékoliv pochyby zůstává jinak naprosto neobvyklý dřevěný charakter domnělého předchozího kostela, jehož obdobu v regionu, disponujícího značným množstvím stavebního kamene, nenacházíme. Naprostá důvěra v dávno zastaralý informační zdroj ve však dosud živá, a to i v akademických kruzích, současně zůstává zejména region jižního Žďárska historicky dosud nepoznán, a proto se nelze přežívání fiktivních a naprosto nereálných tvrzení příliš divit. Předpoklad o dřevěné podobě předbarokního kostela se objevuje naposledy i v souhrnné publikaci z roku 2008, věnované minulosti Radostína, kde autor příslušné pasáže konstatuje naprostý nedostatek informací k počátkům vlastního kostela, suverénně však potvrzuje jeho předchozí dřevěnou podobu. Tentýž zdroj si však odporuje hned následující poznámkou, citující popis kostela z generální vizitace z roku 1778. V ní se uvádí, že postranní zdi a klenba kostela (tj. staré stavby před následnými úpravami) v presbytáři jsou z dobrého materiálu. Kostel sám byl krytý šindelem, loď byla zastropena trámovou konstrukcí. Dlažba byla tehdy cihelná. Kostel byl současně vyhodnocen jako malý, nízký a bylo doporučeno jeho rozšíření. [9]
Sama zmínka o „dobrém materiálu“ je spolehlivým dokladem původně kamenné podoby kostela. Toto slovní spojení v minulosti představovalo synonymum pro zděný charakter objektu. Fakt, že v sedmdesátých letech 18. století nedošlo ke zboření starého kostela „až na sakristii“, což samo o sobě je naprosto nepředstavitelné, že jeho stavba nebyla pouze dřevěná a že tehdejší úpravy se omezily pouze na dílčí rozšíření předchozího objektu, jehož starobylé jádro tvoří dodnes značnou část stávajícího chrámu, dokládá hned několik spolehlivých a nezpochybnitelných dokladů.
Snad nejzásadnějším pramenem, jehož vypovídací údaje jsou nezpochybnitelné a pro účely rekonstrukce podoby původního kostela nejvíce názorné, je plán radostínského kostela z doby zmíněné pozdně barokní přestavby. Dochoval se v archívu zdejší farní správy. Částečně poškozený list není podrobněji popsán a není také ani přesněji datován. Přesto nelze pochybovat o tom, že zachycuje zmiňovanou přestavbu radostínského kostela v závěru sedmdesátých let 18. století. [10]
List obsahuje pět nákresů. Ústředním motivem je půdorys kostela po jeho přestavbě, kde je v šedém odstínu vyznačena stará část, růžově je vyplněna nová přístavba, rozšiřující dosavadní svatyni. Rozsah původního kostela, především v západní části lodi, je rovněž zachycen, a to ve světle šedém podkladu s vytečkovaným obrysem. Růžově jsou zakresleny také všechny nové změny, k nimž náležela nově prolomená okna, zazdívka původního vstupu ve středu jižní stěny staré lodi a okna v závěru kněžiště a zřízení chodbičky na kazatelnu. Nově bylo vloženo také zaklenutí kněžiště a lodi. Na příčném řezu presbytářem, který se spolu s podélným řezem kostelem a pohledem na jižní a západní průčelí rovněž součástí plánu, je zřejmé, že nedošlo (či nemělo dojít) k navýšení obvodového zdiva kostela, pouze měla být obnovena profilovaná korunní římsa.
K přestavbě starého kostela se současně s plány vyjadřují i ojedinělé zápisy, uložené dodnes ve fondu někdejšího velkostatku Velké Meziříčí v Moravském zemském archívu v Brně, stejně jako i záznamy v radostínském farním domestikálu. Tyto zdroje, i když jejich vypovídací schopnost není tak názorná, jako v případě plánů, ale i přesto skýtá mnoho cenných poznatků, nutných k uspokojivé rekonstrukci pozdně barokních proměn radostínského chrámu.
Vizitací konstatovaný neuspokojivý stav radostínského kostela vyvolal jednání o potřebné přestavbě a především rozšíření kapacity objektu. Je možno předpokládat, že skutečný stav kostela nebyl zase natolik neuspokojivý, jak vizitace nastínila. Přestavba byla nejspíše motivována jeho starobylým vzhledem, nevyhovujícím tehdejším představám barokní doby. Kromě vlastního rozšíření bylo nejspíše nutno pozměnit vnější vzhled kostela a umělecky ztvárnit jeho strohý a spíše účelově řešený interiér. V aktech radostínské fary jsou dochovány některé výpisy předložených rozpočtů. Jde především o rozpočet na truhlářské práce, zachycující zhotovení nových oltářů, kazatelny a křtitelnice. Dochované písemnosti rovněž zachycují množství sporů a problémů, které přestavba kostela přinesla. Některé práce byly investorem považovány za nadbytečné. Správa velkostatku požadovala zaklenutí kostela bez dalších zásahů do jeho hmoty. To však bylo ze strany stavitele odpíráno, protože kostel byl presentovaný jako velice nízký, zchátralý a obvodové zdivo by údajně nové klenutí neuneslo. To však lze považovat za silně nadnesené, neboť nápadně mohutné zdivo lodi a kněžiště tvořilo dostatečný základ pro vložení barokní klenby. [11]
Stavba byla dokončena do roku 1782. Již soudobý zápis v domestikálu hovoří při jejím hodnocení pouze o „restauraci“ a prodloužení farního kostela, nikoliv o jeho nové výstavbě. Ve své výsledné podobě, kterou tehdy zmíněnou přestavbou získal, jak dokládá i dochovaný pamětní nápis nad západním vstupem do kostela, přetrval až do dnešní doby. Jeho nynější stavba tak umožňuje nastínit nejen postupné historické proměny objektu, ale i spolehlivě jeho původní řešení a dobu vzniku.
Stavba kostela sestávala z téměř čtvercového až mírně lichoběžného presbytáře, směrem k závěru se poněkud zužujícího, a obdélné lodi. Vnitřní rozměry kněžiště jsou cca 4,8 a 5,3 metru (střední rozměry). Loď je v interiéru široká cca 8,2 metru a v současnosti dlouhá 14,3 metru. Původní délka činila asi 10,3 metru. Na severu přiléhá k presbytáři obdélná sakristie s vnitřní dimenzí 3,6 a 5,3 metru. Vstup do sakristie z prostoru bývalého hřbitova prochází pozdně gotickým portálem sedlového tvaru s širokým okosením vnějších hran. Kněžiště je v současnosti zaklenuto plackovou klenbou, široké placky mezi pasy klenou také prodlouženou loď. všechny okenní a vstupní otvory jsou výsledkem pozdně barokních proměn. Polohu některých původních oken a vstupů zachycuje zmíněný plánek. Podle něj ústily do lodi kostela dva vstupy, uprostřed západní stěny a v ploše jižního průčelí. Oběma vstupům předcházela malá předsíň. Jižní předsíň byla zaklenuta a obsahovala v bočních stěnách široké výklenky.
Zdůraznění starobylosti sakristie v díle Gregora Wolného mělo své opodstatnění. Rozsáhlá přestavba na konci sedmdesátých let 18. století se jí prakticky nedotkla a zmíněná prostora zůstala dodnes ve své pozdně gotické podobě. K ní kromě uvedeného portálku náleží zřejmě i klenební konstrukce interiéru, tvořená jedním a polovinou druhého pole křížové výsečové klenby. Klenební konstrukce je zřetelně hrubá, nepravidelná, s čely parabolického až slabě zalomeného tvaru, dokládající vložení klenby ještě v průběhu první poloviny 16. století.
Pro prvotní podobu a původ kostela je důležitá především šířka obvodových zdí obou hlavních částí stavby. Zdivo lodi dosahuje výjimečné šíře cca 1,6 metru, zdivo kněžiště je nepatrně slabší. Jeho tloušťka se pohybuje kolem 1,4 metru. Uvážíme-li, že většina kostelů středověkého stáří disponuje šířkou zdiva cca 1 až 1,1 metru, v regionu zastupuje takto řešenou stavbu kostel v Pavlově, představuje radostínský kostel stavbu tímto způsobem naprosto výjimečnou.
Šířka zdiva starého kostela úzce souvisí s blízkou stavbou, tvořící dnes jeho nedílnou součást a představující rovněž nepostradatelnou dominantu Radostína. Touto stavbou je vysoká hranolová věž, zdvíhající se nad vstupem na bývalý hřbitov, zakončená cibulovou bání barokních tvarů. Věž je vložena do obvodové zdi hřbitova, dosud alespoň zčásti tvořené masivním zdivem o šíři až 1,2 metru. Věž je disponována na čtvercovém půdorysu o vnější straně cca 5,5 metru. V přízemí jí prochází již zmíněný vstup, otevřený půlkruhovými pasy, po stranách opatřený mělkými výklenky. Interiér vstupu je zaklenut valenou klenbou zřejmě barokního stáří, modelovanou párem křížových výsečí. Zatímco šířka obvodových zdí v přízemí se pohybuje od 1,5 do 1,7 metru, vyšší podlaží disponuje subtilnějším obvodem o síle asi 1,2 metru. Tato úroveň je značně vysoká a je přístupná novodobými schůdky, přistavěnými ke hřbitovní straně věže. Navazuje na ni nízký meziprostor pod zvonicí a vyšší útvar vlastní zvonice. Původní výšku prvního patra věže dokládají výrazné ústupky v bočních stěnách, na kterých byl dříve posazen trámový strop. Ke starší středověké etapě náleží zřejmě ještě úroveň nad těmito ústupky, prolomená úzkými nejspíše ještě pozdně gotickými okénky.
Hmota věže není v celé výšce jednotná. Zatímco v nižších podlažích se šířka obvodových zdí postupně mění, od druhého patra je až ke koruně zdi stabilní a vytváří tak výrazný šachtovitý tvar interiéru. Od stejné úrovně nabíhá dole svislý líc fasád do mírně kónického tvaru, tzn., že se směrem vzhůru slabě zužuje. Spodní díl věže je tak možno považovat ještě za pozůstatek středověké stavby, doplňující a výrazně posilující spolu s navazující zdí pevnostní charakter radostínského kostela.
Opevněných kostelů, disponujících hranolovými věžemi nad vstupy na hřbitov, obklopený hradebními zdmi, nacházíme v tomto regionu Žďárska a Velkomeziříčska hned několik. Proslulou pevnostní stavbu kostela ve Velké Bíteši, dnes mnohdy označovanou také za kostelní hrad, doplňují například dosud málo poznané kostely v Osové Bitýšce, Pavlově či Velkém Meziříčí. Pevnostní funkce všech uvedených kostelů se však omezuje na obvodovou fortifikaci, tvořenou masivní zdí, v Bíteši zesílenou půlkruhovými baštami, vstupní věžovitou branou a příkopy, případně na někdejší existenci dřevěného pevnostního polopatra. Výrazné pozůstatky pevnostní úlohy vstupní věže uchovává dosud věž kostela v Pavlově. Vlastní kostelní stavby jsou však pojaty velice jednoduše, v době svého vzniku v průběhu 13. století pevnostní účel postrádaly. Naproti tomu radostínský kostel sv. Bartoloměje obsahuje silnou fortifikační složku již v podobě vlastní stavby, nápadně vyčnívající především masou svých zdí. Pozdně gotickým opevněným kostelům byla dodnes věnována značná pozornost. Jejich opevňování na přelomu 15. a 16. století je vztahováno s narůstajícím nebezpečím tureckého vpádu na Moravu. Opevněné kostely této časové etapy se kumulují především podél významných obchodních tras. Starší vrcholně středověkou fázi opevňování kostelů, kdy byly jako pevnostní stavby budovány i vlastní svatyně, zatím dosavadní literatura až na nečetné výjimky pomíjí. Jediný ucelenější názor na tuto problematiku byl zatím zveřejněn snad pouze ve studiích a publikacích odborného památkáře Karla Kibice, který se většinou svého díla věnuje právě středověkým kostelům na území středních Čech. Stejného tématu se dotkl také Jan Sommer, který zachytil podobně disponované kostela v blízkosti Lipnice nad Sázavou. Kromě tohoto území vyniká skupina vrcholně středověkých kostelů s masivními zdmi v regionu Čáslavska. Zde lze připomenout především kostel v Přibyslavicích, jehož zdi dosahují šířky až 2 metry. Je zajímavé, že vznik tohoto kostela je možno spojit s rodem pánů z Bratčic, ze kterého pocházel i známý Přibyslav z Křižanova. Název vsi Přibyslavice tak spolehlivě připomíná jeho přímého stejnojmenného předka. Přestože Přibyslavice nejsou specifickým typem kostela v regionu ojedinělé, podobných šířek již žádný další kostel nedosahuje. Podobně je tomu také u kostelů na Havlíčkobrodsku. Zde vyniká sílou zdí především kostel v Dolním Městě u Lipnice nad Sázavou, ovšem i v jeho případě není dosaženo masy, jakou disponuje kostel v Přibyslavicích, stejně jako kostel sv. Bartoloměje v Radostíně. [12]
Zmíněné práce přinášejí kromě základního přehledu atypických kostelů také definici uvedeného druhu staveb, vynikajících masivní zdí a předkládají možné důvody jejich neobvyklého stavebního řešení. Podle Kibice stojí za zesílením zdiva snaha podpořit pevnostní charakter stavby. Uvažuje rovněž, zda u těchto staveb neexistoval rovněž záměr vytvořit skutečný „kostelní hrad“, jehož podoba by byla inspirována soudobým hradním stavitelstvím. V souladu se středověkým řešením hradních staveb by se tak původní podoba radostínského kostela neomezovala pouze na dochované, případně archívními plány doložené masivní zdivo, ale disponovala by také dalšími fortifikačními prvky, k nimž náleží zejména dřevěné ochozy, posazené na korunu silných zdí, případně typické zdi se střílnami. Také složitější vývoj věže, jejíž detailní stavební proměny znemožňuje rekonstruovat silně omítané zdivo v celé její výšce, umožňuje předpokládat, že alespoň spodní úrovně náležejí nejpozději závěrečné fázi gotiky. I když nemůžeme vyloučit i mnohem starší původ. Přestože neznáme charakter nejbližšího okolí kostela ve středověku, jeho pevnostní účel již od poloviny 13. století je nezpochybnitelný a silné zastoupení fortifikačních prvků, dnes dochovaných v omezené míře, jej umožňuje mezi tzv. „kostelní hrady“ bez jakýchkoliv pochyb zařadit. [13]
Přes nástin původní stavební podoby kostela sv. Bartoloměje v Radostíně a jeho charakteru jsme dosud nezmínili alespoň přibližné datum jeho vzniku. První písemné doklady jej připomínají teprve v druhé polovině 14. století. Dnešní pozdně barokně vyhlížející budova alespoň na první pohled neposkytuje spolehlivé znaky, které by bylo možno spojit s ranými počátky naší stavby. Přesto však tyto důkazy existují, a to dokonce ve výjimečně zachované podobě. V půdním prostoru sakristie je ukryta část severní stěny kněžiště, která se zřejmě díky svému brzkému překrytí přístavbou dochovala ve své prvotní fázi bez jakýchkoliv změn. Zdejší režné, tj. neomítané, kamenné zdivo je prolomeno vyšším lomeně ukončeným oknem, vsazeným v oboustranně se rozšiřujících špaletách. Ty jsou na rozdíl od vlastní zdi překryty bílou hladkou omítkou, která lemuje otvor v podobě hladkého pásu po celém jeho obvodě. Shodný okenní otvor, na rozdíl od Radostína však většinou rekonstruovaný, můžeme dnes spatřit také na nádvorní fasádě starého opatství cisterciáckého kláštera a zámku ve Žďáru nad Sázavou. Radostínské okno je však dochováno bez výraznějších poškození, stejně jako bez mladších úprav. Neomítané zdivo kostela je dalším cenným a dnes již odjinud neznámým dokladem prvotní stavební podoby objektu v jeho středověké etapě. Režné kamenné zdivo s omítkou zvýrazněnými okenními otvory a pevnostními prvky muselo působit v období středověku skutečně impozantně. Přes takto výjimečně dochované znaky lze jen stěží pochopit, že mohl být takto řešený kostel dlouhá desetiletí považován za strohou pozdně barokní novostavbu a jeho skutečný význam byl tak silně podhodnocován.
[1] ZDB III, s. 35 č. 364; VI, s. 150 č. 901. F. Tadra, Soudní akta konsistoře pražské, část VII, s. 205. P. Jokeš, Farní organizace na středověké západní Moravě, s. 82
[2] CDM XI, s. 525 č. 602.
[3] P. Jokeš, Farní organizace na středověké západní Moravě, s. 156-162.
[4] ZDB XII, s. 364 č. 544.
[5] A. Kratochvíl, Velkomeziříčský okres, s. 371. G. Wolny, Kirchliche Topographie von Mähren, meist nach Urkunden und Handschriften. II. Abtheilung. Brünner Diöcese. III. Band. Brünn 1860, s. 190. F. Hrejsa, Sborové Jednoty bratrské. Reformační sborník. Práce z dějin československého života náboženského. Svazek V. Praha 1937, s. 77-78. F. Spurný, M. Zemek, Archív Českých bratří v Lešně. 1985, s. 164 č. 14e.
[6] A. Kratochvíl, Velkomeziříčský okres, s. 371-372. ZA Opava, pracoviště Olomouc, fond Arcibiskupství Olomouc. Díl I., sv. 4. Papírové listiny, inv. č. 1563, sign. A IV a 19/7.
[7] ZA Opava, pracoviště Olomouc, fond Arcibiskupská konzistoř Olomouc, sign. B 12, kart. 669.
[8] G. Wolny, Die Markgrafschaft Mähren. Topographisch, statistisch und historisch geschildert. VI. Band. Iglauer Kreis. Brünn 1846, s. 251. G. Wolny, Kirchliche Topographie von Mähren, s. 189.
[9] K. Regendová a kol., Radostín nad Oslavou a Zahradiště, s. 140.
[10] SOkA Žďár nad Sázavou, pracoviště Velké Meziříčí. Farní úřad Radostín nad Oslavou, mapa č. 1.
[11] MZA Brno, F 209 – velkostatek Velké Meziříčí, kart. 7, inv. č. 356, kart. 34, inv. č. 390.
[12] K. Kibic ml., Středověká venkovská sakrální architektura na Čáslavsku. Praha 2010, s. 130-140, 147-150. K. Kibic ml., Kostely v Přibyslavicích a Kozohlodech u Čáslavi (K tématu šířky středověkého zdiva). Památky středních Čech 17/2, 2003, s. 16-27. J. Sommer a kol., Tři gotické kostely pod hradem Lipnicí. Dolní Město, Loukov, Řečice. Praha 1999, s. 79-82. J. Sommer, K původní podobě gotických kostelů v Řečici a Dolním Městě. Průzkumy památek 3, 1996, č. 2, s. 122-125.
[13] K. Kibic ml., Středověká venkovská sakrální architektura na Čáslavsku, s. 34-36. K. Kibic ml., Kostely v Přibyslavicích a Kozohlodech u Čáslavi, s. 25-26.